Kdo je Jan Lacina a proč založil Servistěla?

Fyzioterapie, kaskadérství, umění, zábava, kreativita, sport a spousta dalšího.

Dříve jsem tuto svou charakteristickou vlastnost považoval spíše za slabinu. Od rodičů a svého okolí jsem slýchával, že se musím zaměřit na jednu věc a jít si za ní. Jinak přece nemůžu být v životě úspěšný.

Ahoj, jmenuji se Jan Lacina a tohle je moje cesta.

Od hyperaktivního dítěte k parkouru

Již jako malé dítě jsem byl hyperaktivní jedinec. Moje maminka vždycky říkala, že jsme s mým bratrem byli úplně odlišní. Zatímco on na hřišti vylezl na prolézačku do půl metru a pozoroval své okolí, já jsem vylezl úplně nahoru, seskočil nebo spadl dolů a pak znovu vylezl nahoru. A tak se to několikrát opakovalo.

Ano, je to tak. Býval jsem celkem roztržitý a hyperaktivní jedinec, který odjakživa rád zkoušel nové věci, ale zároveň měl problém vydržet u těch stávajících.

Už jako malý kluk jsem obdivoval filmy s Jackie Chanem. Jeho propracované akční scény kombinované s pořádnou dávkou humoru mě okouzlily natolik, že jsem se začal více zajímat o bojová umění.

Od juda, karate a základů sebeobrany až po tradiční jiu-jitsu, kickbox a mnoho dalšího. Samozřejmě jsem vyzkoušel také spoustu dalších sportů – od fotbalu přes hokej až po stolní tenis. Akorát šachy jsem hrál pouze s dědou. 😀

U ničeho jsem ale na delší dobu nevydržel. Většinou jen tak dlouho, aby mi rodiče stihli nakoupit vybavení a já mohl vesele skončit. Za to se svým drahým rodičům velice omlouvám.

Díky této kombinaci různých sportů a pohybových aktivit jsem se nakonec dostal k parkouru a freerunningu. K pohybu, který mi od základů změnil život.

Díky parkouru jsem se stal součástí skupiny kamarádů, které spojovalo nadšení pro pohyb. Přesnost, překonávání strachu, svoboda pohybu a mnoho dalšího. Tohle pro nás byl parkour.

Takhle se formovala moje druhá rodina – Strength of Motion, tedy Síla v pohybu.

Začínali jsme jako parta kamarádů, která trénovala na každé zídce, zábradlí či malém pískovišti. Neměli jsme žádné tréninkové zázemí, ale měli jsme tepláky, několik párů „proskákaných“ a děravých bot a hlavně obrovské nadšení pro pohyb.

Postupně jsme společně založili parkourový kroužek na Vysočině, který navštěvovalo více než 100 dětí. Na tehdejší poměry to byl opravdu oblíbený kroužek. Kromě toho jsme začali vystupovat na různých plesech a firemních akcích.

Tohle byl začátek mého performerství.

Parkour pro nás nebyl pouze pohyb, efektní skoky a způsob, jak se zalíbit mladým slečnám. Byl to pro nás životní styl.

To, co mě parkour pravděpodobně naučil nejvíce, bylo překonávání vnitřního strachu.

Ten pocit, když se člověk připravuje na náročný trik – koncentrace, ovládnutí dechu, motivace, přesnost a tvrdá dřina. Všechny tyto faktory mě formovaly v mém budoucím profesním směřování. Dnes mohu parkouru děkovat za to, že jsem do další životní etapy nevstupoval úplně bez přípravy.

Od parkouru k uměleckému světu

Přišla maturita a ukončení střední školy – takzvaná dospělost. Ale co dál?

Věděl jsem, že si potřebuji od školy odpočinout, zároveň jsem ale pociťoval určitý tlak společnosti. Tlak, že bych měl pokračovat dál, jít na vysokou školu, najít si tu správnou práci a následovat zažitý scénář. Přesně to, na co mě život od začátku připravoval.

Jenže já nevěděl, co vlastně chci.

Věděl jsem ale, co nechci. Nechtěl jsem strávit dalších 3–5 let ve škole jen proto, abych si následně našel práci, ve které budu dalších 30–40 let sedět v kanceláři. Chtěl jsem se hýbat a učit se nové věci.

Jelikož jsem už měl zkušenosti s trénováním parkourového kroužku pro děti, rozhodl jsem se udělat si trenérský kurz a začít předávat své znalosti a zkušenosti spojené s pohybem ostatním.

Současně jsem si řekl, že ačkoliv se naše parkourová rodina po odchodu na vysoké školy a rozprchnutí do různých měst trochu rozpadla, chtěl bych pokračovat v tom, co jsem díky této skvělé partě mohl zažít.

Rozhodl jsem se proto zkusit štěstí v pražském uměleckém prostředí. Nějaké zkušenosti s akrobacií jsem už měl a naskytla se mi možnost zúčastnit se novocirkusového představení na akci Cannafest.

Díky tomu jsem se stal součástí představení Propane Punk Cirkus, skvělého uskupení, se kterým dodnes občas vyrazím na nějaký ten „spiel“, ať už do zahraničí, nebo u nás doma.

A pak už to byla taková kaskáda situací a příležitostí, do kterých jsem občas skočil náhodou a občas zcela cíleně.

Začal jsem se učit umění flow arts, a to jak fire show, tak light show. Současně jsem se v tomto období stal členem své první kaskadérské skupiny.

Díky těmto prostředím jsem poznal spoustu nových lidí, kolegů a přátel na celý život.

Když vlastní zranění nasměrují životní cestu

S rizikovějšími pohybovými aktivitami přicházejí také zranění. A několik takových úrazů mě během mé cesty v uměleckém světě potkalo.

Díky své trenérské praxi jsem věděl, jak se postupně vrátit zpět do zátěže, ale cítil jsem, že bych se o lidském těle chtěl dozvědět mnohem více.

• Jak tělo funguje?
• Jak správně rehabilitovat po zranění?
• Jak lépe nastavit optimální zátěž a předejít dalším problémům?

Právě tyto otázky mě přivedly na cestu fyzioterapie a studia.

Vystudoval jsem vysokou školu v oboru fyzioterapie a již během studia jsem absolvoval různé domácí i zahraniční kurzy zaměřené na rehabilitaci, silově-kondiční trénink a později také funkční neurologii.

Nebudu se zde příliš zabývat tím, jakým způsobem provádím terapie. O tom se můžete dozvědět více na dalších stránkách mého webu.

Důležité ale je, že moje cesta k pomáhání lidem – aby se mohli vracet ke sportu, zbavit se bolesti a žít kvalitnější život – začala právě tím, že jsem musel rehabilitovat vlastní sportovní zranění.

Od umělecké scény k filmovému prostředí

Jak čas plynul, začalo se mi v uměleckém prostředí otevírat stále více příležitostí, ať už na domácí, nebo zahraniční scéně.

Natáčel jsem své první seriály a filmy pro Netflix, byl jsem součástí vystoupení v Saúdské Arábii, Turecku a Libyi a procestoval jsem pěknou část Evropy.

Delší dobu jsem například natáčel v Polsku projekt The Barbarians, netflixový seriál.

Život byl skvělý. Měl jsem ten správný drive a motivaci posouvat se dál.

S kartami však zamíchalo období covidu. Moje umělecká kariéra se začala formovat úplně novým směrem, mimo jiné proto, že se spousta akcí a filmových natáčení přesouvala nebo úplně rušila.

Díky tomu jsem se postupně oprostil od finanční závislosti na umění a mohl jsem se více věnovat projektům, které mě skutečně zajímaly a především bavily.

Zároveň jsem díky svým uměleckým aktivitám poznal spoustu zajímavých lidí. Mnohým z nich jsem se postupně mohl stát také průvodcem na cestě ke zdravému pohybu a rehabilitaci.

Začal jsem pracovat s lidmi z uměleckého, filmového a divadelního prostředí. A musím říct, že spolupráce s umělci mě opravdu naplňuje.

Proč právě Servistěla?

Aktuálně mám to štěstí pomáhat lidem z tanečního, novocirkusového a filmového prostředí.

Jsem opravdu vděčný za to, že ve mě vkládají svou důvěru a že jim mohu pomáhat s tím, aby mohli svou profesi vykonávat ve zdravějším a funkčnějším těle.

Samozřejmě ve své fyzioterapeutické praxi nepracuji pouze s umělci. Spolupracuji s lidmi z různých pohybových prostředí a s různými životními příběhy, kteří chtějí pro své tělo a zdraví udělat maximum.

Je to občas výzva. Ne vždy vede cesta bez hrbolků a nerovností.

Mým cílem je hledat pro každého klienta co nejefektivnější, ale zároveň snad i zábavnou formu pohybu, která bude dlouhodobě udržitelná a především funkční.

Právě na těchto principech stojí i Servistěla.

Věřím, že pohyb by neměl být pouze prostředkem k odstranění bolesti nebo dosažení určitého výkonu. Měl by být přirozenou součástí života, která nám umožňuje dělat to, co nás baví, a naplno si užívat každodenní aktivity.

A co mě čeká dál?

Na závěr bych rád zmínil, že mě aktuálně čeká ta největší životní zkouška – otcovství.

Nesmírně se na ni těším a zároveň se i trochu bojím. Ale řekl bych, že to je snad i normální.

S touto novou životní etapou přichází nejedna výzva. Tou největší aktuální výzvou pro moje hyperaktivní já bude naučit se zpomalit. Nespěchat za vším, starat se o své psychické i fyzické zdraví a hlavně být v klidu.

Pro někoho se to může zdát jako nepříliš obtížný úkol, ale věřte mi, že pro mě je to opravdová výzva.

Těším se na to, co přinese rok 2027 a následující léta.

Jsem opravdu vděčný za to, že mohu lidem pomáhat zdravěji a lépe se hýbat, pracovat s bolestí a být jejich průvodcem na cestě ke zdravějšímu tělu a klidnější mysli.

Děkuji za pozornost a doufám, že vás toto čtení alespoň trochu bavilo.

Váš Honza Lacina servistela.cz